Kastrace jsou navzdory pokročilé i pokrokové době stále ještě dogmatizované téma plné kontroverzí a mýtů. Hned zkraje se jistě vkrádá otázka zásahu do samotné integrity zvířete, což je argument téměř neprůstřelný, ale zároveň také notně alibistický. O integritě zvířete by však bylo nejvhodnější mluvit v rámci určitého ideálu, kterému se ale dnešní svět dramaticky vzdaluje. Proto by bylo fér jedním dechem zmínit, že v ideálním světě již dávno nežijeme, a tak se více než o narušování něčí integrity jedná o co možná největší eliminaci lidského dopadu na zvířecí oblast, která je s tou lidskou v bezprostředním kontaktu. 

Proto my osobně chápeme kastrace jako naprosto nezbytný krok ke snižování utrpení těch zvířat, která lidé po staletí domestikovali, ale jejichž osud je jim ve většině případu lhostejný.

Obecnou definicí kastrace je ambulantní zamezení zvířete v reprodukci. Z lékařského pohledu je to rutinní veterinární zákrok, který se provádí několika způsoby, jejichž rozdíl spočívá v rozsahu odebíraných orgánů. U koček jsou to nejčastěji vaječníky, někdy ale také vejcovody a děloha – vždy je potřeba zohlednit specifickou situaci a zdravotní souvislosti u konkrétního zvířete. U kocourů je zákrok jednodušší, odebírají se pouze varlata. Minoritním zákrokem bývá sterilizace, ale ta má nevýhody v podobě možné obnovené plodnosti a oproti regulérním kastracím nenabízí žádné benefity, jako je prevence před rakovinou, záněty nebo hormonálními změnami v těle.

Ačkoli je lékařská stránka kastrací velmi zajímavým tématem a pomáhá v celkovém pochopení souvislostí v životě a etologii zvířat, a tedy k nezbytnému přístupu k nim, je to svým způsobem odborná část práce vykonávaná odborníky, zatímco naší snahou je především osvěta. Časem toto téma zpracujeme obšírněji a doplníme o vlastní zkušenosti.

Ať se nám to líbí, nebo ne, kastrace, jakožto reakce na určitou situaci ve společnosti nebo v přírodě, jsou projevem aktivismu, tedy vědomé činnosti, jež má za cíl něco změnit. A to je akt zcela opačný od většinové populace, tedy opak nezájmu a lhostejnosti. To, že některým lidem není osud bezprizorních koček lhostejný, je vlastně úplný základ pro nějakou akci, a tím pádem se leckdo stává aktivistou, aniž by o tom vlastně věděl. Aktivismus v pravém slova smyslu je vědomé naplňování psané i nepsané podstaty tohoto významu. Většinou vychází z morálních či etických zásad, které jsou stavěny nad běžně přijímaná společenská paradigmata, ekonomický prospěch či vlastní komfortní zónu. Aktivismus se dá také chápat jako opozice vůči tendenčnímu přístupu k nespočtu věcí, doslova bere věci do vlastních rukou tam, kde selhává kolektivní zodpovědnost, státní aparát nebo jen morální hodnoty. Bez lidí, se kterými denně spolupracujeme a kteří se nezištně podílejí na zlepšování situace této palčivé problematiky, bychom se nehnuli ani o píď.

Už jsme si vysvětlili, kastrace jsou nezbytným krokem k eliminaci utrpení, které bezprizorní nebo i jen domácí kočky zažívají. Měli bychom si ale také vysvětlit v čem to utrpení spočívá. Toulavá kočka je pravděpodobně potomkem jiné toulavé kočky, zvířete, které nikdo nechtěl nebo o ně nejeví dostatečný zájem natolik, aby o ni bylo dobře postaráno. Taková kočka má často hlad, je nositelkou řady nemocí a na každém kroku ji hrozí střet s autem, myslivcem nebo dalším utrpením, jakožto následek střetnutí s člověkem. Tohle by se nemuselo dít jednak, kdyby člověk měl jiný naturel a jednak, kdyby člověk přijal zodpovědnost za zvířata v okolí. Jistě si říkáte, jakou že zodpovědnost by měl kdo příjímat za kočky, které nejsou nikoho. Jenže právě taková "ničí" kočka je většinou produkt nezodpovědného majitele, jelikož geometricky narůstající genealogie je nepředstavitelná.

Mnohem horší varianta, než bezprizorní kočky, jsou kočky domácí, tedy zvířata, která někomu patří, ale buď pro pohodlnost, nezájem nebo kvůli některému z mnoha vesnických mýtů, se takové zvíře samovolně množí a jeho potomci jsou pak likvidovány brutálními cestami jako je topení (usmrcení toutou cestou trvá až 15 minut) nebo zabití prudkým nárazem. Když si dáme na misky vah kastraci a násilné nehumánní usmrcování novorozeňat, pak nám vychází rovnice se zcela jasným výsledkem.

Jen málokteré aktivistické téma je opředeno tolika mýty, polopravdami a nepravdami, jako právě kastrace. Většina těchto legend pochází z původního místa výskytu, tedy vesnic. To však ale neznamená, že městská aglomerace je od tohoto nešvaru oproštěna. Naopak, spousta těchto předpotopních názorů je akceptována i ve městech a to z důvodu, že člověk si raději racionalizuje vlastní neinformovanosti a tendenční zvyklosti. Začátek těchto mýtů pochází z klasické neznalosti nejen problematiky svévolného množení v rámci vesnických usedlostí, ale především z chápání zvířene jako věci nebo prostředku vlastního prospěchu (chytání myší atd). Takovýto přístup vlastně ani neumožňuje snahu takovému zvířeti porozumět a zabezpečit mu potřebnou péči. A tak se z generace na generaci předával komplex těchto předpotopních názorů, které jsou v naší společnosti zakořeněny tak pevně, že ani nejpokročilejší doba plná revolučních poznatků není schopna tohle paradigma efektivně zvrátit. Projděme si alespoň ty nejtradičnější a nejzábavnější mýty o kočkách a kastracích rovnou doplněných o skutečné informace:

Mýtus #1: Kastrace je proti přírodě. Většina lidské činnosti je proti přírodě, i kdyby to bylo pouhé koexistování bez zásadnější zátěže planety. Lidská činnost bude vždy nést nesmazatelný dopad na životní prostředí a přírodu, takže je paradox zmiňovat zrovna kastraci, když se lidstvo denně dopouští mnohem horších zvěrstvech, které jsou ovšem legitimizovány systémovými i společenskými zájmy. Kastrace je především redukce utrpení vytvořené člověkem.

Mýtus #2: Kočka by měla mít alespoň jednou za život koťata. Tohle zní jako nějaké otřesné genderové klišé plné rozmnožovacího předurčení. A je to pochopitelně nesmysl. Ačkoli jsou kočky defacto přírodou naprogramované stroje na rozmnožování, není žádný důvod proto, aby kočka musela mít (skutečně zde není zdravotní ani jiný benefit), byť alespoň jednou, koťata. Stačí na to jít matematicky. Z jednoho vrhu vznikne 1-12 koťat, které za předpokladu že z nich vyrostou dospělé kočky a každá by měla mít podle tohoto mýtu alespoň jeden vrh o 1-12 koťatech. Tímto přístupem bychom defacto legitimizovali neopodstatněné množení a každý schopný matematik si dopočítá, kolik by to bylo za rok a více let zvířat, která budou zbytečně vystavena utrpení.

Mýtus #3: Pokud kastrovat, tak až po první říji nebo v roce života. Zde nám komplikují situaci někteří chovatelé a také stále velká skupina veterinářů, jenž trvdí, že vhodnou dobou ke kastraci je období po první říji. Tohle je známý přežitek, který se vyučoval na školách v období komunismu, takže se k němu hlásí především starší veterináři. Opakem kastrace po první říji je tzv. ranná kastrace, která se dá provádět v závislosti na váze cca od dvou měsíců, což spousta lidí nazývá týráním, zatímco vystavit kočku i koťata dalšímu utrpení se jako týrání nejeví, protože je to etablovaná zvyklost? Faktem ale zůstává, že neexistuje žádná studie, která by byla schopná prokázat "závadnost" kastrací v ranném věku a také zdravotní benefiny jsou nezanedbatelné - viz. lepší reakce mladého organismu na zákrok, předejití hormonálních změn a zatížení organismu v době říje atd. A zatímco se celá řada tuzemských doktorů drží starých učebních vzorců, všude ve světě se provádějí ranné kastrace zcela běžně a bez pobouřených názorů společnosti. Pokud bychom tenhle mýtus měli dotáhnout do absurdna, vždy veterináři můžete říct, že kočka už první říji měla, což se nezřídka děje u pětiměsíčního zvířete, takže prakticky sedm měsíců staré kotě už může mít vlastní vrh. Tolik tedy ke zpátečnickému pohledu na první říji.

Mýtus #4: Kastrace má neblahý vliv na tělesný vývoj kočky. Toto tvrzení se nejčastěji opírá o dopad na konstituci těla nebo na vývoj močové trubice, tedy opět narážíme na konflikt s rannou kastrací. Co se vzrůstu týče, z vlastní zkušenosti máme potvrzeno, že časně kastrované kočky jsou naopak větší a statnější, s kvalitnější srstí. Je to logické, neboť kočka, která nemusí dávat energii a výživu do rozmnožovacích procesů, ji spolehlivě ušetří pro vlastní růst, výživu kostí a srsti. Samozřejmě se nabízí řečnická otázka, proč by někdo, komu jsou kočky lhostejné, řešil jejich vzůst, ale to už je takový kolorit, že se v rámci diskuze používají i paradoxní argumenty. Co se vývoje močové trubice týká, k tomuto argumentu se uchylují opět veterináři, co mají problém s rannými kastracemi. Tvrdí, že časně vykastrovanému zvířeti se nedostatečně vyvine močová trubice, takže trpí na močové kameny atd. Jenže přesně opak je pravdou, kočka, která má močové kameny, je nikdy nemá kvůli úzké trubici, takže zde je potřeba řešit primární důvod vzniku kamenů a ne se odvolávat na nesouvisející kastraci.

Mýtus #5: Kastrace se netýká kocourů. Na reprodukci musejí být běžně dva, kočka není samosprašná, takže ke vzniku potomstva je zapotřebí koček i kocourů. Jenže zatímco kočka bude v rámci říje březí jen jednou, šikovný alfa kocour zvládne úspěšných spojení klidně několik v ten samý večer.

Mýtus #6: Vykastrovaná kočka zleniví a přestane lovit myši. Kočka je tělem i duší rozený predátor a loví vše, co se hne a zdaleka to nejsou jen myši. Kočky loví ze dvou důvodů, buď jako zdroj potravy, ale mnohem častěji pro zábavu. Představa, že by kočka ztratila zájem o jídlo i zábavu, se jeví značně nepravděpodobná, takže to opět vypadá na tendenční výmluvu k vlastní nezodpovědnosti. Naopak téměř s jistotou můžeme říct, že kastrovaná kočka zmenší svůj radius pohybu, takže bude spíše lovit v blízkém okolí, než na druhé straně vesnice, kde může být vystavena dalšímu nebezpečí.

Mýtus #7: Chování kočky se po kastraci změní. Tohle není mýtus, ale vítaný fakt. A je to také jeden z důvodů, proč se kastrace také dělají a to zejména u kocourů. Ti mají nejen v době říje specifické chování jako je značkování "teritoria" (kterým však může být chápán i váš obývací pokoj v případě domácí kočky nebo značení venkovních částí vašeho domu u koček venkovních) nebo rvačky v rámci námluv. Ani jeden z projevů není nic, o co byste stáli, takže za tyto druhotné změny chování může být člověk spíš vděčen, než je používat jako kastrační protiargument.

Mýtus #8: Všechny koťata se dostanou do nových domovů. Některé země jsou tak pokrokové, že požadují kastraci všech koček, které nejsou určeny k zájmovému chovu, podléhajícímu chovatelskému řádu příslušných organizací. Dokonce i u nás se v osvětových kruzích chápe každý, kdo umožní nekoncepční rozmnožení kočky, jako obyčejný množitel, i když nemusí přímo naplňovat podstatu množírny. Většina lidí se takového množení dopouští kvůli nevědomosti a díky etablovanosti těchto mýtů, které legitimizují množení kočky jako něco zcela běžného či dokonce roztomilého. Pravdou je, že každé takto "vyrobené" kotě zabírá místo jiné opuštěné kočce z ulice nebo útulku. Všichni, kdo ať už vědomě nebo nevědomě množí, jsou částečně zodpovědni za neutěšenou situaci na ulicích, v útulcích i dočaskách (v dočasných domovech). V neposlední řadě takto nezodpovědný člověk dává z rukou většinou nekastrovaná zvířata, která svým reprodukčním cyklem přispívají k začarovanému kruhu.

Mýtus #9: Kastrace je drahá. To i některá auta. Není potřeba podstoupit kastraci u nejdražšího veterináře v okolí. Stejně jako když si vybíráte výrobek nebo službu, děláte si rešerži cen. Některé kastrace mohou být i násobně dražší, než jiné, ale to se bez zeptání nezjistí. Cílem našeho projektu je domluvit co nejvíce veterinárních pracovišť za co nejpřívětivější ceny pro všechny, kdo mají o tento zákrok zájem.